Motto: „Samozřejmost“ může být projevem povýšenosti, stejně tak prosazování jediného správného názoru – „tak se to má hrát“ zas projevem netolerance k jinému projevu či způsobu hry. Jinými slovy: to, co se líbí mě, se nemusí líbit druhému.
Zde zveřejňuji svůj názor – co mi vadí na těchto školách, které jsou si podobné jako vejce vejci.
Už od samotného počátku se snaží „vychovávat“ k polyfonní hře – tedy k nezávislosti obou rukou. Nezávislost je potřebná, ale v jiném slova smyslu. V praxi levá ruka hraje spíše basovou oporu než melodickou linku.
Je zde snaha, aby levá dokázala hrát stejně jako pravá – jak rozklady akordů, tak melodii. Často se tak stírá hranice mezi melodií a doprovodem. Levá pak nehraje doprovod (akordy) , ale jakýsi druhý hlas k melodii. To může být velmi matoucí pro nezkušeného hráče nebo pro dítě, které ještě nemá dostatečně vyvinutý smysl pro harmonii.
V polyfonní hře se toto „rozdělení“ na bas a melodii stírá a levá ruka hraje podobně – ne-li stejně jako pravá. To je velmi náročné a pro začátečníka velká překážka. Místo, aby si zahrál jednoduchou lidovou písničku s jednoduchým doprovodným basem C (Tónika) – G (Dominanta), je nucen „hrát si“ na hudebního skladatele, který má potřebu lidovou píseň stylizovat – tzn. všelijak ji vylepšovat – jen ne hrát „obyčejně“. Je to podobné, jako kdyby ve skupině nástrojů flétna-kytara-kontrabas hráli všechny nástroje nějakou melodii. Z hlediska kompozičního by to bylo jistě zajímavé, ovšem v praxi hraje každý nástroj to „svoje“ – flétna melodii, kytara akordy (harmonii) a basa basové tóny, které potvrzují a spojují akordy.
Polyfonní hra byla doménou Baroka – v pozdějších stylových obdobích (Klasicismus, Romantismus) se již nepoužívá. Hudební forma, ve které se uplatňuje nejvíce, je Fuga. Je určena spíše pro pokročilé, kteří si tento druh hudby „užívají“ a jsou schopni vnímat oba hlasy a vznikající souzvuky. (viz 1.Knížka polyfonní hry).
Toto pojetí je žákovi vnucováno ze strany učitelů, neboť i oni byli vychovávání stejně a jsou přesvědčeni, že toto je jediná správná cesta – jiná a jednodušší by byla považována za ústupek, za hudební pokleslost. Cítím v tom prvek manipulace – jestliže se učitel příliš nenamáhá, aby propojil požadovanou látku s praxí, je zřejmé, že jeho motivace není žáka něco naučit, ale nacpat mu do hlavy informace, které požaduje systém (osnovy).
AKORDY
Časté je používání rozloženého akordu Cdur všemi tóny v nízké poloze (od malého c) – pro levou ruku dost obtížné a navíc v praxi spíš nepoužívané -působí těžkopádně a zvukově příliš „zahuštěně“. (Czerny – Et.74 – Sarauer). Tento akord se kombinuje s dalším „oblíbeným“ a zavedeným akordem – sextakordem Gdur.
Pro utvrzení harmonie je podstatný basový (nejnižší) tón. Pokud se stále schematicky používá h místo g, je to matoucí a zvukově po hudební stránce zavádějící.
Často proklamované a omílané, že ...“je třeba pěstovat a upevňovat tonální cítění“ tak dostává na frak, neboť používání jiných basových tónů nežli základních (zejména v závěrech) toto cítění rozvolňuje. Princip střídání Tóniky a Dominanty v lidových písních, který se na jednu stranu snaží v žákovi utvrdit, je popírán různými stylizacemi, kde se tento princip všemožně obchází z důvodu seberealizace různých skladatelů vážné hudby a jejich osobního vkusu.
V klavírním světě je to asi dost běžné – objevuje se to i v zahraničních školách. Nepochopitelné je pro mě lpění na tomto zvukově nepřijatelném akordu (případně septakordu) obzvlášť, když se v melodii vyskytne „h“ – pak dochází ke zdvojení citlivého tónu. V mnoha skladbách se také díky tomu objevuje interval zvětšené kvarty (f-h, h-f), na který jsou klavíristé zřejmě už také zvyklí…(viz Bayer -Vyletěla holubička) .Ovšem nevím, jak to jde dohromady se všemi těmi řečmi o „rozvíjení hudebního/harmonického cítění dětí“. Mnoho Bayerových a Czerneho nezáživných etud působí dojmem hracího strojku – a děti pak tímto způsobem hrají – strojově.
NOVÁ KLAVÍRNÍ ŠKOLA 2.díl
str.23 doprovod k „Pásla ovečky“ – je sice použitý 2.obrat septakordu, přesto zní dost příšerně.
Hned v prvním taktu je na třetí době f a v doprovodu tercie e-g. Tóny e+f tvoří půltón, který když se zahraje současně (harmonicky), zní velmi nepříjemně. Částečně jej může zmírnit hra staccato.
„Rozvoj hudebnosti a tvořivosti, melodického cítění“ – každý si pod těmito pojmy představuje něco jiného – takže tvrzení, že toto cvičení nebo že tato skladba podporuje tvořivost, nemohu brát vážně a spoléhat se, že to bude fungovat. Ohánět se rozvojem harmonického cítění je jedna věc – druhá je, jestli žáci po absolvování 7-mi letého cyklu jsou schopni vytvořit si vlastní harmonický doprovod. Znalost harmonie a především cit pro vhodný výběr akordů se pěstuje dlouhá léta – především praxí. Nevěřím tomu, že pár nějakých „cvičeníček“ dokáže tuto schopnost a umění nějak šířeji rozvinout. Pokud by to mysleli tito učitelé opravdu vážně, museli by pro toto odvětví zřídit samostatný předmět. Ovšem jejich snaha naučit děti „tak od všeho něco“ – za pochodu a ve spěchu – je spíš smutná a úsměvná. Moje silné pochybnosti jsou založeny na tom, že je jakousi dlouholetou tradicí, že se ke skladbám neuvádí harmonické značky (v západním světě to je o něco lepší- i když v Evropské klavírní škole (Emonts) jsou uvedeny u každé stupnice akordy, ovšem u skladbiček se už harmonické označení neuvádí). Stejné i u L.Fletcher-Piano course-1950/2001-USA. Jako by se harmonická stránka zcela ignorovala nebo možná je považována za samozřejmou – to přece každý zná a ví, co se hraje za akord. Ve skutečnosti ale děti hrají jenom noty a o harmonii mají jen mlhavou představu.
KLAVÍRNÍ PRVOUKA – METODICKÉ POZNÁMKY L.Šimková 2003
Chudák dítě – co všechno musí pojmout – hudební forma A+A + B +A. Doplňování melodií – nemá velký vliv na jeho hudebnost – buď je dostatečně talentované a připadá mu to lehké nebo není a neví si s tím rady – pak je to spíš traumatizující.
AKORDY – HRA DOPROVODŮ
Jakoby se vůbec nepočítalo s tím, že se někdo bude chtít doprovázet akordy ke zpěvu. To, co bývá označováno jako doprovod je velmi často melodie – byť „opředena“ akordy. Tomu, co je v pop hudbě tak zcela samozřejmé – tedy že ke zpěvu se už nehraje melodie (působilo by to rušivě), se nevěnuje pozornost. Akordy se pouze suše uvedou v základních tvarech nebo v obratech, ale jejich praktické používání – jak je spojovat – zůstává nedotčeno. Akordy často neobsahují všechny své tóny – někdy se vynechá kvinta, kvarta, tercie – existuje množství kombinací a proto je potřeba této oblasti věnovat velkou pozornost – jinak se můžeme smířit s tím, že žák bude hrát vše schematicky, podle šablony – tak jak byl učen. Je dost pravděpodobné, že stejně jako kytaristé absolvující Zuš nedokáží použít akordy při doprovodu ke zpěvu (případně harmonizovat píseň), nedokáží to ani klavíristé.
SPOJOVÁNÍ AKORDŮ
Často se zdůrazňuje, jak důležité je akordy spojovat v obratech, plynule a nejkratší cestou. Využívají se přitom společné tóny. Pokud se prezentuje na YouTub, (Practice This CHORD Exercise Daily – Piano Lesson) https://youtu.be/IZXOp3TGqoM není řečeno, že využití se týká hlavně v doprovodech ke zpěvu – tedy když akordy hraje pravá (v obtížných skladbách při „zahušťování“). Pokud je však hraje levá ruka, tento princip spojování se mechanicky uplatňuje také, ačkoli v praxi pro to není opora. Postup basových tónů potom neodpovídá běžným hudebním postupům (např. v závěrech na dominantě se téměř nikdy nehraje tercie, ale základní tón, který je níž než tónika).
Prstoklady – nepoužívají se základní, ale nejbližší prsty – asi aby to bylo plynulejší. V praxi však i toto musíme umět – skočit na jiný akord správným prstokladem. Začátečník by se měl nejprve naučit základní prstoklad a pak teprve ten „odvozený“.
Obraty
Další oblíbeným zlozvykem je používání obratů v doprovodu. Např. tam, kde by měl zaznít (na Subdominantě) basový tón F, je stále C, protože se tam automaticky dává obrat (C-F-A).
Teorie a praxe
Proč veškeré učebnice uvádějí jen „suchou“ teorii bez praktických příkladů? Je to jistě jednodušší a přehlednější (…máme to tak pěkně uspořádané!…). Ovšem k hlubšímu pochopení, zažití a zapamatování to nevede…Na konzervatoři se jede podle učebnice Harmonie (Kofroň), kde jsou „modelové příklady („vycucané z prstu“), které vyhovují výše uvedeným definicím. Ale v praxi nacházíte spoustu výjimek a odlišností, protože skuteční mistři neskládali podle definic. Tím nechci říct, že všechna pravidla jsou na nic – jen, že se občas mohou porušit tak, aby neutrpěla hudba.
Zpomalování
Zpomaluje se, aby se to „lépe hrálo“. Nejen lidové písničky (které se zpívají svižně v osminách – a tak by i měly znít), ale často i klasické skladby, kde se volí zápis „pomalých“ – dlouhých not oproti originálnímu tempu. Zpomalit je nezbytné při nacvičování, ale výsledné tempo má odpovídat realitě -stačí si přirozeně zazpívat. Moje zásada je – pokud na to dítě -žák nemá, aby to zahrál v odpovídajícím tempu, ať raději zvolí jinou – pomalejší skladbu.
MELODIE
Ze zkušenosti vlastní a z pozorování je zpočátku, když se někdo učí hrát, patrný „hlad po melodii“. Je zde potřeba zahrát si něco, co znám, co se mi líbí. Učebnice tento hlad neuspokojují. Nabízejí ve většině případů melodie neznámé, především skladby instrumentální, nikoli písně. To znamená, že melodická složka je často nepodstatná a opomíjená. Začátečníka příliš nezajímají ostatní složky skladby – harmonie-rytmus nebo míra stylizace, či „uměleckost“ zpracování. Nedokáže je ještě patřičně vnímat a tedy je i oceňovat.
INTERPRETACE NEBO HUDEBNOST?
Důraz na Zuš je kladen na interpretaci (kvalita a různé druhy úhozu/portamento, legato/, ritardando, piano-forte). Je to dáno zaměřením na veřejné vystupování. Pokud by však výuka byla zaměřena více na poznání struktury hudby, na poznávání jiných žánrů, na tom, jak lze píseň/skladbu zahrát různými způsoby, nebo jak si vytvářet různé doprovody, odpadlo by přílišné lpění na tzv. kvalitě interpretace – tedy na výkonnostním prvku výuky. Výuka by se tak přiblížila od „tajemného“ čarování – které budí dojem vstupu pouze pro vyvolené – k obyčejnějšímu „hrát nebo ovládat nástroj“ a rozumět tomu, co hraju.
Alois Sarauer – Klavírní škola pro začátečníky
1956, spoluautoři: Arnoštka Grünfeldová a Zdeňka Böhmová-Zahradníčková
Oficiální popis:
Klavírní škola pro začátečníky, určená pro nejširší okruh žáků, představuje neustále pevný bod mezi pedagogickou literaturou pro klavír. Její popularita je dána spojením domácích mnohaletých zkušeností a nových prvků a zásad elementárního vyučování, k nímž dospěla současná klavírní pedagogika. Výběr a sestavení látky školy respektuje zásadu rozmanitosti a všestrannosti, hudební, přesněji přednesové skladby jsou doplněny nezbytnými etudami a technickými cvičeními.
Klavírní škola pro začátečníky obsahuje základy klavírní hry a mnoho skladbiček různého charakteru. Tento známý titul je první a základní klavírní učebnicí začínajícího klavíristy.
Tato škola je stále vydávána a oblíbena. Položil jsem si otázku, zda to má opodstatnění. Ve světě klasické kytary existuje podobná škola – tzv. Jirmal. Je také stále používána učiteli Zuš jako nějaký svatý grál. Přitom se jedná o velmi jednostrannou metodiku, bez hlubšího rozboru technických problémů, s velmi jednostranným a nezáživným repertoárem – mnoha velmi si podobných skladbiček, v jednom slohu – a to klasicistním. Období baroka nebo současnosti jako by neexistovalo. Je to s podivem, protože sám Jirmal začínal jako jazzový kytarista a byl to muzikant z praxe.
Bohužel ani svět klavíristů není výjimkou. Je zcela uzavřen ve své bublině, která nepřipouští jiné přístupy, jiný repertoár než ten, který je tu pomalu sto let. Na této škole se dá celkem jasně demonstrovat, jakým způsobem se už léta vyučuje na klavír. Uvedu charakteristické rysy:
Rozdělování melodie do obou rukou
Nevidím pro to žádný praktický důvod – v praxi se téměř vždy hraje melodie v pravé a doprovod v levé. Pokud bych se takto učil hrát, měl bych v tom totální chaos. Nehledě na technický problém – pokud melodii takto uměle rozdělíte, jak ji potom zahrajete jako jednolitou frázi?
Posun melodie o oktávu výš (od c2)
Není vysvětleno proč se tak děje, ale předpokládám, že je to kvůli absenci basového klíče.
Hra levé ruky v houslovém klíči
Hraje se buď doprovod, ale častěji další melodie, což je velmi náročné a do budoucna zavádějící – levá pak bude hrát doprovod, nikoli melodii. Po určité době ale musí tato praxe skončit a žák je postaven před nepříjemné zjištění: v levé ruce bude hrát podle basového klíče. Já jsem hrál vždy od počátku podle basového a mám co dělat, abych se zorientoval, když mám najednou v levé ruce hrát podle houslového. Mozek je zkrátka naučený na něco jiného a nejde jen tak přehodit výhybku.
Jinak dlouhé hraní ve vysoké poloze bez basu mi jde po určité době pěkně na nervy….
Absence harmonického značení
Ačkoli se na jedné straně různí pedagogové nechávají slyšet, jak důležité je harmonické cítění a jeho rozvoj, ve svých učebnicích to zcela popírají – žák nemá tušení, jaké akordy hraje a ani se nevyžaduje, aby to věděl.
Střídání tónin
Každá tónina vyžaduje delší dobu na usazení a zapamatování. Pokud takto nečekaně přejdeme do jiné, dosud nepoznané tóniny, vystavujeme žáka velké zátěži a častému chybování.
Rozklad akordu v levé r.
Bez předchozího procvičení, navíc nezačínající základním tónem.
Záliba ve čtyřruční hře
Místo aby si žák zahrál plnohodnotně skladbu s basem a akordy, je odkázán na dalšího klavíristu, který mu to bude „vylepšovat“na hodině. Ovšem to vypadá, jakoby hra doma bez učitele nebyla považována za plnohodnotnou…Většinu času hraje žák sám, takže tento koncept nepovažuju za smysluplný.
Absence známých melodií.
Občas se nějaká ta lidová najde, ale jsou to stále tytéž. Převažují skladbičky buď samotného autora anebo ostatních klavíristů. Bohužel nenašel jsem žádnou, která by mě po hudební stránce zaujala nebo kterou bych měl chuť si zahrát. Ačkoli jedna výjimka tu je – přece jen nějaký ten „hit“…na str.72 „Starofrancouzská píseň“. Jenže když jsem ji kdysi zaslechl na Zuš, jak ji hrála paní učitelka, hned se mi vybavil Mike Oldfield a jeho „Portsmouth“ s flétničkami a akordeonem. Takže bohužel, já už si to raději zahraju podle něj, neboť se mi to líbí mnohem víc. Na tomto střetu dvou přístupů k hudbě je celkem jasně vidět, jak velká je propast, která je mezi klasickou hudbou a výukou a mezi hudbou ostatní (populární, lidová, aj.) která je kolem nás.
To, co žák během klasické hry na klavír zjistí je, že námaha, energie a čas vynaložené neodpovídají tomu, co od toho očekával. Lidově: „za hodně peněz málo muziky“. Samozřejmě že nejjednodušší je to hodit na jeho neschopnost zvládnout to, co „jiní“ zvládli. Ovšem to je pohled unifikátora, který chce mít všechny stejné podle jednoho metru.
Vážná hudba se často prezentuje jako to nejlepší, co člověk stvořil. A když se mluví o hudbě, automaticky se tam zařadí ta vážná. Ale v realitě to vidět není – to co s námi hýbe a jitří naše emoce, jsou daleko častěji obyčejné písničky.
Obliba souzvuku sekundy
Vyskytuje se v mnoha instruktivních skladbičkách, řekl bych, že přehnaně. Svádí to k vytváření samoúčelných skladbiček s podobnými zvukovými efekty (Rozmarné děvčátko, Slepička, Čáp a žabky, Poník, Ptáček, Děvčátko tančí, Žertovná, Říkadlo, Kohoutek a slepičky, Koníček o třech nožkách, Kuřátko a slon, Tři granátníci z marcipánu).
Prodlužování délek not
Písničky, které se zpívají běžně v osminových notách, se zapíší ve čtvrťových. Píseň se tak nepřirozeně zpomalí, čímž dochází k mylné interpretaci.
Harmonizace melodických tónů
To je něco, co s oblibou dělají klavíristé, ačkoli v běžném aranžmá pro to není opodstatnění. Znamená to, že během jedné harmonické funkce je harmonizován neakordický tón (snad z důvodu „lepšího“ a ladnějšího souzvuku) a tím dochází k narušení plynulosti harmonie.
Lidová píseň
Výběr písní odpovídá tehdejšímu dobovému vkusu. Jsou to často dnes už málo známé nebo zcela neznámé písně. Doprovod je často různě stylizován – to znamená, že akord není v běžném známém tvaru, tudíž pochopení harmonie je pro žáka téměř utajené nebo velmi ztížené.
