Nic není náhoda, většina akordů má logické opodstatnění. Alespoň to platí pro „období mistrů“, čímž nemyslím jen období staré klasické hudby, ale také éru 60-tých až 80-tých let. Pokud někdo z autorů použije nějaký neobvyklý akord, jenom proto, že chce být originální, a bez nějakého smysluplného důvodu, je to většinou poznat. Když sleduji akordy k písničkám na internetových stránkách, je bohužel vidět, když se autoři snaží doplnit akordy, se kterými si nevědí rady za každou cenu – i za cenu úplného nesmyslu.
Pěkně je to vyjádřeno v této knize:
…..Lidé zpravidla hledají složitá řešení, protože vnímají problémy jako překážky, jenže jak víme, ty se musí překonávat s vypětím sil. Nutně si musíte vypěstovat zvyk vybírat si pro odbourávání problému nejjednodušší z možných variant….
Zeland: Ovlivňování reality, str. 124
Každá písnička (melodie) má svého autora, to každý chápe. Horší je to s autorstvím harmonie. Tu ale také (většinou) píše, tvoří autor. Proto ji musíme brát jako neoddělitelnou součást celé písně. A proto se mi nelíbí, když na internetu nacházím jiné akordy, než jaké má originál. A co je nejhorší – dochází k tomu i v publikacích, které oficiálně vychází tiskem.
„….Interpret (herec) musí být maximálně odpovědný autorovi a respektovat originál…“
(z pořadu o Oldřichu Víznerovi)
CO URČUJE HARMONII? (Název akordu a jeho složení).
Pokud nemáme k dispozici všechny tóny akordu (je to špatně čitelné z nahrávky), je to nejčastěji basový tón. Ale ani tady to neplatí na 100%. V akordu může být jiný tón než základní a také mimoakordický tón (C/E, C/Bb, atd.). Zde musíme rozlišit základní charakter akordu: zda je dur nebo moll, zda má přidaný interval (C6, C7, C9, Cadd2, Cadd9) zda je na pomezí dur a moll (bez tercie), (sus4,sus2), zda je zmenšený (Cdim) nebo zvětšený (C+), zda se nejedná o dva možné zápisy, protože tóny jsou shodné (Am7/5b = Cm/Eb) nebo (F#m7/5b = Am/F# = D9).
